Nevěřil jsem vlastním očím, co se mi stalo při parkování u letiště Václava Havla, když jsem čekal na svoji přítelkyni vracející se od rodičů v Irsku. Prostě si někdy říkám, že je lepší zůstat doma…
Zrovna v ten den jsem měl pocit, že by vše mohlo vyjít bez jakéhokoliv problému, ale to se během chvíle změnilo. Chtěl jsem zaparkovat před terminálem 2, abychom se nemuseli příliš zdržovat. Nevím, co se v ten den dělo, ale všude bylo více lidí, než je normální. Každý taxík musel čekat klidně i dvě minuty, než ho někdo pustil do silnice a on mohl odvést svého zákazníka. Každé auto muselo čekat, než obří skupiny lidí přeběhnou silnice. Všechno bylo zpomalené a plné lidí.
Auto na sluníčku nedělá dobrotu
Bohužel jsem jaksi neodhadl dobu příletu a musel jsem trávit na parkovišti cca 40 minut. Nejen, že bych se kochal skupinkami lidí jdoucích okolo, ale také jsem se pekl. Parkování u letiště je docela zrádné, a to počtem míst, které jsou ve stínu a volné. Já jsem třeba nikdy neměl dostatek štěstí, aby se mi podařilo se na toto místo postavit. Dokonce už i pochybuji, že nějaké takové místa se tam někde nachází… A řekněte si sami, je vůbec zdravé být takovou dobu zavření v pojízdné troubě? Nikdo z nás nesnáší tu ohromnou facku, kterou dostanete po otevření auta, které stálo hodinku na sluníčku, když jste byli s rodinou nakoupit. Auto na slunku opravdu nedělá dobrotu… Tady vám třeba poradí, jak se tohoto problému zbavit.
Raději pryč!
Nejsem blázen… To si o mně ani nemůžete myslet. A proto jsem po pár minutách vylezl, s nadějí v očích se porozhlédl po nějakém lepším místě na stání, a když jsem zjistil, že se žádné takové v mém dohledu nenachází, tak jsem se vydal směrem k samotné letištní budově. Hrnul jsem se k hlavním dveřím, co nejrychleji to šlo a co mi to počasí dovolilo. Myslím si, že kdybych na tom vedru šel jen trochu rychleji, ne-li běžel, tak splanu.
Jak jsem zabíjel čas
Po příchodu do haly a posazení se na lavičku směrem k oknům budovy s pohledem na samotné parkoviště jsem se zamyslel. „Jak zabránit tomu obřímu vedru, a proč to tak už dávno není?!“ Tak nějak zněla moje hlavní otázka ohledně mého problému. Napadla mě spousta řešení, ale jaksi nemožná…
Možná jsem měl raději zůstat v autě
Během toho svého přemýšlení jsem se zadíval směrem ke svému vozu. Podíval jsem se pořádně a všiml si, že dvě přímo OBŘÍ auta právě zaparkovala vedle toho mého. Problém byl… Jak moc vedle toho mého. Chyběly milimetry… Docela mě to v tu chvíli vylekalo. Bál jsem se o každý kousíček laku, který by mohl být poškozen. Kdo ne, že… VŠICHNI!
Nechal jsem to být a soustředil se na příjezd své přítelkyně. Se srandovní čepičkou a cedulkou jsem se postavil k východu a čekal, až vyjde. Netrvalo to ani 10 minut a už jsem jí nesl kufry k našemu autu.
To se stane jenom mně…
Cestou k autu jsem zjistil, že auta už odjela a mně se tedy mohlo udělat lépe. NEMOHLO! Po příchodu k autu jsem doufal, že to je jeden veliký sen. Na každém boku mého vozidla byli dva veliké škrábance. Asi chápete, jak jsem se v tu chvíli cítil. Nějaké povídání o příhodě o otci své přítelkyně mě v tu chvíli absolutně nezajímalo. Přítelkyně se i přesto snažila odlehčit situaci a tvrdila, že jelikož to je na obou stranách skoro stejný, tak si lidé budou myslet, že to je jen nějaký vzor. Trochu měla pravdu, ale přeci… Tohle se nemůže stát!
Nechal jsem to být a hodil zavazadla do kufru od auta. Do auta s novým vzorem… Hahaha… Teď zpětně už mi to přijde trochu vtipné. To uznávám. Ale to nebylo vše, co se stalo. Zapnul jsem si pás, pustil rádio a zároveň poslouchal povídání o Irsku… Povídání o Irsku přerušilo menší ťuknutí. Nějaký neohrabaný mladík se svým dlouhým vozem se snažil zaparkovat pozadu. Bohužel mu sjela noha a trochu víc stlačil plyn.
Ve zkratce… Kromě krásného postranního vzoru jsem měl i krásný vzor na světlech a rozbité SPZ značce. Bohužel 2 ze 3 viníků z místa odjeli, a tak jsem musel postupovat tak, jak vám poradí v tomto článku. Takže až příště se pojede na dovolenou, tak parkovaní u letiště nebereme!