Občas jednou zaparkovat nestačí

Po dlouhém uvažování jsme se s přítelkyní rozhodli, že si zajedeme do Arabských Emirátů… Přesněji do Dubaje, kde chceme poznat tamější kulturu a obohacené město. Bohužel naše cesta nezačala úplně nejlépe, a to je také důvod, proč jsem se rozhodl s vámi o tento příběh podělit.

Nějak málo míst…

Když už jsme projeli Prahou a dostávali se k letišti, tak jsme měli velmi příjemnou náladu. Jeden z důvodů byl, že jsme jeli plynule a nikde se zbytečně nezdržovali. To vše platilo do té doby, dokud jsme nedojeli na parkoviště u letiště. Povšiml jsem si, že se na parkovišti nachází více aut, než je zdrávo. Nijak moc mě to nepotěšilo a v naprosté tichosti jsem objížděl parkoviště. Taky jsem nechápal, proč musím platit za něco, co mě vytočí… Částka, kterou dám za parkování, by se dala využít k úplně jiným věcem. Zde se můžete podívat, na kolik vás může parkování vyjít.

Nemít štěstí, jezdím tam doteď

Po druhém kolečku mě to přestalo bavit a v autě započalo mlčení. Mé klasické nadávání na lidi, kteří mi zaberou místo přímo před nosem započalo, a málem se tahle nálada dotkla i úplně nevinných lidí. Během mého výkladu o tom, jací jsou lidé neschopní a nedokážou nikomu ulehčit práci, jsem se zarazil a zahleděl na volné místo, které se na mě skoro i usmívalo. Kromě daného místa jsem se také zahleděl na starší pár, který se vláčel se svými přeplněnými kufry a nedokázal je dostat do zadní části vozu. Muž z onoho páru vypadal, že má problém se zády a svíjí se v křečích při každém pohybu. Po pohledu své přítelkyně jsem jim musel jít pomoct s těžkými kufry. (Opravdu těžkými…)

Štěstí v neštěstí

Po pomoci stařečkům jsem se podíval na své vybrané místo a samozřejmě, že bylo zabrané… Mírně naštvaný jsem nasedl do auta a bezmyšlenkovitě hodlal odjet. Ještě, že jsem tam byl s přítelkyní, protože mě zarazila a s posměškem řekla: „A co kdyby si to zaparkoval místo nich?“ Na to jsem nemohl přece nic říct… Takže během toho, co nám s nadšením v očích stařečkové mávali, tak jsem tam zajel místo nich a spokojeně si rozepnul pás.

Jako kdyby toho nebylo málo

Vyndal jsem kufry a zamkl auto. Po pár krocích se přítelkyně zastavila a zmlkla. Bylo mi jasné, že se na něco zapomnělo. Doufal jsem, že TO něco je jen v autě… Přítelkyně mi řekla, že doma zapomněla peněženku se všemi doklady. Moje mírné naštvání zase o kousek vzrostlo a vydal jsem se znovu k autu.

Přečtěte si o Kde to všechno je?!

Zpět domů

Celou cestu zpět bylo v autě ticho. Ani jeden z nás nic nechtěl říct. Já jsem zadržoval své naštvání a přítelkyně raději mlčela… Dojeli jsme až domu, přítelkyně vyběhla po schodech. Vrátila se s doklady a čokoládou v ruce. Prý aby mi bylo lépe…

Napodruhé to snad vyjde

Jelikož jsme cestou zpátky měli dost času a já zapomněl na situaci na parkovišti u letiště, tak napětí utichlo a začali jsme mluvit o nadcházející dovolené v Dubaji. Řešili jsme, proč je zbytečné chodit každý den na pláž, když toho Dubaj nabízí mnohem víc, než jen trochu písku a teplé slané vody. (Třeba jako toto parkoviště u jedné univerzity… To se jen tak nevidí. V tu chvíli jsme akorát přijížděli k letišti. Následně jsem se znovu soustředil na parkování.

Kde se ty auta berou?!

A to mi vysvětlete… Přesto, že v dnešní době každá společnost navyšuje objem svých parkovacích míst, tak jich je pořád málo! Nechápu to, a vždy mě to akorát naštve. Stejně jako v onen moment, kdy to završilo přeběhnutí kočky před našim čumákem a já byl nucen prudce zabrzdit. Jsem trochu cholerik… Možná trochu víc. Takže pochopíte, že celá ta situace a věčné hledání místa pro mě neznala mezí. Měl jsem dokonce i chuť vyběhnout z auta a tu kočku chytit, i kdyby mě to stálo cokoliv… (Ale to už je trochu moc drastické, tak jsem raději pořádně stisknul svůj klakson)

Konec dobrý, všechno dobré

Po této záležitosti se mi povedlo najít místo v úplném rohu parkoviště a v klidu vystoupit. Po pár krocích se mi ještě povedlo pořádně zakopnout, ale díky roztomilému smíchu své drahé polovičky se má choleričnost změnila v smích a vše jsem hodil za hlavu.