Přistání proběhlo hladce. U čekání na kufry klasických 20 minut a už jdu do haly. Nějak takhle klidně prozatím vypadal můj návrat z dalekého Japonska. A byl bych rád, kdyby to takhle zůstalo… Bohužel.
Chyba za chybou
Jelikož jsem zvyklý tahat s sebou jen menší zavazadla, která bych nejraději ještě zmenšil, tak jsem se svým maličkým kufrem a batohem na zádech kráčel po hale. Jsem zvyklý na to jezdit stopem, a tak s sebou tahat co nejméně věcí… Proto mi vadí každý kufr navíc. Tady třeba máte článek o tom, jak se zabalit na cestu stopem. Se kterým souhlasím!
«Ach, že já jsem se nenechal odvézt a neměl tyto starosti.» to jsou slova, která jsem si říkal při otvírání hlavních dveří letiště. Už se s tím nedalo nic dělat, a tak jsem prostě šel hledat na parkoviště D, kde by měl být zaparkován můj vůz. Po chvilce jsem přece jen našel místo, kde se nacházelo moje auto. Při odemykání dveří jsem se zarazil… Všiml jsem si, že mi něco chybí. A ano… Někde jsem nechal svůj kufr. Říkal jsem si, že to přeci není možné. Vždyť jsem ho měl celou dobu u sebe.
Chvilka pro sebe
Posadil jsem se na zem a čekal. Vůbec nevím, na co jsem čekal, ale čekal. Asi na spásu z nebes, nebo pohlazení od boha, který mi ukáže pomocí světla, kde se nachází moje auto. Popřípadě pěstí od ďábla, který mi ukáže cestou z plamenů, kde je moje vozidlo. Abych řekl pravdu, tak nevím, co by bylo lepší… Asi ty ohně… Plné parkoviště plamenů a roztrhaného betonu, po kterém pobíhají zmatení lidé. To by bylo jak v nějakém dramatickém filmu!
Bude tam? Nebude tam?
Po chvilce mých divných představ jsem se zvedl, hodil si alespoň batoh do auta v naději, že alespoň ten neztratím a šel jsem svojí cestou zpět. Vím, že jsem šel po schodech. Doufal jsem, že tam kufr bude… Bohužel. Když jsem přišel ke schodům, tak kufr nikde. Absolutně nikde. Bylo v něm docela dost věcí. Dokonce se i moje foto výbava z obvyklého příručního zavazadla tentokrát přesunula do samotného kufru. Nebylo by příjemné o tyto věci přijít. To by se mi dovolená zase zdražila. A to o dost!
A tak mi nezbývalo nic jiného, než pokračovat dál v mých stopách. Všude jsem se rozhlížel. Každého človíčka, kterého jsem zahlédl, jsem si změřil od hlavy až k patě, jestli náhodou právě on nedrží v ruce můj kufr. Bohužel… Nikdo, nic. Už jsem si říkal, jak jsem o věci minimálně dočasně přišel. A zároveň jsem se utěšoval tím, že lidé jsou hodní a věci se ke mně určitě za pár dnů dostanou.
Že by to byl on?!
Najednou jsem zahlédl někoho, kdo nesl v ruce kufr, který byl podobný tomu mému. Šel směrem do letištní budovy. Šel jsem za ním a na rovinu se ho na kufr zeptal… Protože po chvilce pokukování jsem si byl jistý, že to byl můj kufr. Pán se jen usmál a řekl mi, že když parkoval, tak kufr zahlédl samotný ležet nad schody. Údajně čekal 2/3 minuty a potom se ho rozhodl odnést na ztráty a nálezy, že tam se mu už nic přeci nestane. Chtěl pro ověření ještě adresu, spíš jako formalitu a poté mi kufr s úsměvem předal. Poděkoval jsem mu a šli jsme zpět ke svým autům.
Nejsem na tom nejhůř!
Jelikož on se vracel pro svoje vlastní kufry, tak jsme šli společnou cestou, během které jsem mu mnohokrát poděkoval, a dostali jsme se k tématu: „Parkování u letiště“. Pán mi řekl spoustu příhod, které dokonce překonali i ty moje. Poté spíš pro moje utěšení vytáhl příběh, kde se mu povedlo kufr také takhle ztratit na parkovišti… Ale ne jednou, ale dokonce dvakrát v jeden den! Nejhorší bylo, že mu kufr vždy našla jedna a ta samá osoba. (Což pro něj byla docela trapná záležitost) Ale jsem rád, že alespoň někdo je tak hodný a zachoval se tak, jak se zachoval. Kdybyste byli v stejné situaci, tak tady máte seznam kontaktů pro Pražské letiště pro pomoc s nálezem věcí. (Popřípadě další důležité kontakty, kdyby se vám stalo cokoliv v zdejším areálu!)
Poté co jsme se rozloučili, a já ještě jednou poděkoval, jsem naskočil do svého auta. Tentokrát se vším, co bych měl mít, jsem vyjel pryč z toho strašlivého prostoru! Když o tom přemýšlím, tak jediná výhoda na parkování u letišť je to, že mám alespoň tyto příběhy pro zasmání, které mohu kdykoliv vytáhnout.